Říká se, ze použít otázku v titulku zákonitě vede k potvrzení myšlenky v následném textu. Tento příspěvek bude výjimkou z tohoto pravidla.
Působení Německa můžeme v současnosti rozdělit na dvě základní oblasti: Řecko a Ukrajina. V obou zní německý hlas jako hlas evropský, instituce EU hrají přinejlepším druhé housle. Větší smysl má toto počínání v případě Řecka a dalších eurostátů, tyto problémy jsou přece jen „vnitroevropské“. Byť jednání vedou MMF, ECB a EK, Německo má hlavní slovo, jehož oprávněnost staví na pozici největšího věřitele. To zpochybňuje hlavně Francie, jejíž zainteresování je jen o trochu menší.
Daleko horší je absence unijních vyjednávačů v případě jednání s Ruskem, které evidentně ovlivňuje dění na území sousední země. Tolik kritika. Buďme rádi, že alespoň někdo relevantní tato jednání vede. Francie s Německem v plné nahotě ukazují hlavní evropský problém: monetární unie nemůže sama o sobě nahradit integraci politickou. Můžeme mít v čele orgánů EU koho chceme (viz naděje vkládané do Donalda Tuska a zdá se že i J.-C. Junkera), bez dostatečného mandátu daného integrací zůstává prosperující Evropa pouhým přešlapujícím snem.
Jak ale můžeme z pozice České republiky ovlivnit Evropu, když nás nezajímá ani politika česká? Strany jsou vnímané jako semeniště klientelismu a voleny jsou proto různé obskurní figurky nemající jasný názor na nic. Debaty jsou prezidentem odsuzovány s poukazem na „pražskou kavárnu“, zahraniční politika nejsilnější strany neexistuje.
Buďme rádi, že v této době historicky poučené Německo vyjadřuje zvláště v zahraniční politice názor, se kterým se do velké míry může ČR ztotožnit.